Jmenuji se Hedvika Dřevojánková Bačíková, jsem vyučená zlatnice a žiji ve Zlíně. Od mala mě bavilo malovat lidi a zvířata a celé dny jsem proseděla u výkresů. Kreslila jsem spolužáky, jak sedí v lavicích, bratra, jak u čtení knihy mění v křesle u babičky různé krkolomné polohy a z knížek o přírodě jsem překreslovala zvířata. Kdybych měla tehdy přístup k internetu a ke všem těm úžasným fotkám zvířat, to bych možná ani nevycházela ven z domu :-)

Zlatničině se věnuji pořád. Je to krásné řemeslo. Kdyby vás zajímalo, jak se člověk stane zlatníkem, tak u mě je to úplně prosté. Zlatníkem je můj tatínek a já už od malinka trávila spoustu hodin u něj v dílně a  hrála si s nářadím, houpala se na rukojeti válcny a přehrabovala se v jeho zásobách drahých kovů a kamenů. Že chci být také zlatnice, jsem prohlásila v třech letech. A vydrželo mi to.

Po základní škole jsem ze Zlína odjela na internát do Prahy na zlatnický učňák. Na ten samý, na který chodil můj otec. Kdyby to šlo, na praktickou část výuky bych klidně chodila ještě rok, nebo dva. Bavilo mě to a dalo by se toho naučit ještě spoustu. Vrátila jsem se domů a díky rodičům, kteří mi vybavili vlastní dílnu a umožnili mi pracovat pro jejich zlatnictví, jsem mohla spokojeně provozovat svoje řemeslo.  Asi pět let jsem si spíš užívala dospělácké svobody, ačkoli to nebyla žádná zběsilá jízda. Prostě jsem chodila do práce, našla si vážný vztah a nic moc neřešila. Zpětně to vnímám trochu jako promeškanou příležitost, během které jsem se mohla trochu víc pracovně rozvíjet, ale vykládejte to 20-ti letému člověku :-) Nicméně že bych se mučila výčitkami, se říct nedá, prostě to tak mělo být. 

Nakonec jsem se vdala a měla dvě děti. Paradoxně nejvíc pracovně jsem se začala rozvíjet až po narození prvorozené dcery. Umožnila mi to už dostupná technika a častý spánek malého dítěte. Mohla jsem si pohodlně prohlížet různé nové designy šperků, okoukávat neznámé technologické postupy a mimoděk jsem tak i objevila rytí do skla a vypalování do dřeva. Nemohla jsem odolat se to nenaučit. Tohle mi ale skutečně vydrželo na rozdíl od mnoha jiných vyzkoušených kreativních činností. 

Když dcera dorostla do školkového věku, a v technice rytí do skla jsem nasbírala už dost zkušeností, získala jsem tak najednou víc času a začala jsem své výrobky prodávat. Tehdy přes Fler a v blízkém okolí přes doporučení svých zákazníků.

Moje živnostničení přerušilo druhé těhotenství. Takže jsem postupně přestala výrobky propagovat. Nechtěla jsem současně s péčí o miminko mít i pracovní povinnosti, ačkoli mě má práce baví. Děti jsou malé jen krátce a já si je chtěla užít naplno, dokud to šlo. 

Teď už pomalu odrůstá i syn a tak se chci pomalu vrátit ke své krásné práci. Snad se vám něco z mé nabídky bude líbit. Nebojte se mi ozvat, pokud byste chtěli i něco, co zde nemám přímo v nabídce, pokud budu moci, ráda vyhovím.