Něco více o mně pro ty zvědavější :-)
Devatero řemesel, desátá bída.
Tohle rčení na mě celkem sedí. Vždycky chci všechno zkusit, vyrobit sama a většinou mám rozdělaných víc projektů najednou. V tuhle chvíli, pokud byste chtěli příklad, mám rozešité jednoduché šaty a rozkreslený grafický návrh. Je pravda, že to není úplně mojí roztěkaností(aspoň si to namlouvám), ale omezenou dobou k práci. Zatím jsem ještě na "rodičáku" s mladším synem a tak toho prostoru na volnočasové aktivity není tolik, jako kdysi.
Jmenuji se Hedvika a jsem vyučená zlatnice. Ale od mala mě hodně bavilo malovat lidi a zvířata a celé dny jsem proseděla u výkresů. Kreslila jsem spolužáky, jak sedí v lavicích, bratra, jak u čtení knihy mění v křesle u babičky různé krkolomné polohy a z knížek o přírodě jsem překreslovala zvířata. Kdybych měla tehdy přístup k internetu a ke všem těm úžasným fotkám zvířat, to bych možná ani nevycházela ven z domu :-)
Zlatničině se věnuji pořád. Je to krásné řemeslo. Kdyby vás zajímalo, jak se člověk stane zlatníkem, tak u mě je to úplně prosté. Zlatníkem je můj tatínek a já už od malinka trávila spoustu hodin u něj v dílně a hrála si s nářadím a přehrabovala se v jeho zásobách drahých kovů a kamenů, a že chci být taky zlatnice, jsem prohlásila v cca třech letech. A vydrželo mi to.
Po základní škole jsem odjela na internát do prahy na zlatnický učňák, na ten samý, na který chodil můj otec. Kdyby to šlo, na praktickou část výuky bych klidně chodila ještě rok, nebo dva, moc mě to bavilo a dalo by se toho naučit ještě spousta. Vrátila jsem se domů a díky rodičům, kteří mi vybavili vlastní dílnu a umožnili mi pracovat pro jejich zlatnictví, jsem mohla spokojeně provozovat svoje řemeslo. Asi pět let jsem si spíš užívala dospělé svobody, ačkoli to nebyla žádná zběsilá jízda, normálně jsem chodila do práce, našla si vážný vztah a nic moc neřešila. Zpětně to vnímám trochu jako promeškanou příležitost, během které jsem se mohla trochu víc pracovně rozvíjet, ale vykládejte to 20 letému člověku :-) Nicméně že bych se mučila výčitkami, se také říct nedá, prostě to tak mělo být.
Nakonec jsem se vdala a měla dvě děti, paradoxně nejvíc pracovně jsem se začala rozvíjet až po narození prvorozené dcery, umožnila mi to už dostupná technika a častý spánek malého dítěte. Mohla jsem si pohodlně prohlížet různé nové designy šperků, okoukávat neznámé technologické postupy a mimoděk jsem tak i objevila rytí do skla a vypalování do dřeva. Nemohla jsem odolat se to nenaučit. Jako spoustu dalšího, ale tohle mě drželo ze všeho asi nejvíc.
Když dcera dorostla do školkového věku a já tak najednou měla víc času, začala jsem své ryté výrobky prodávat. Moje živnostničení nedlouho na to přerušilo druhé těhotenství. Takže jsem postupně přestala výrobky propagovat a prodávat. Nechtěla jsem současně s péčí o miminko mít i pracovní povinnosti, mám radši, když se můžu dětem věnovat víc naplno. Občas přemýšlím, kam bych se nakonec dopracovala. Ale můžu si to teď vyzkoušet znovu.
No a teď už pomalu odrůstá i syn a tak se chci zase pomalu vracet ke své krásné práci.
Snad se Vám bude něco z toho líbit.